Skotsko 2018

Cestovní deník

Den první - odjezd 23. 4. 2018

Ještě pořád se nacházíme v Čechách. Koupili jsme si dálniční známku, ale vůbec nechápeme proč, neboť jedete deset minut po dálnici, hned vás to svede na klasickou silnici, po které jedete většinu času skoro až do Prahy. Když už jste konečně několik km před hlavním městem, opět se dostanete na dálnici. Po pěti minutách se zúží do jednoho pruhu, a když už se zase rozšíří, musíte odbočit k letišti!

Parkoviště před letištěm je šílené a plné. Můj muž Martin málem ani do letadla nenastoupil, neboť jakmile jsme vytáhli kufry z vozu, Milan, náš řidič ho málem přejel, když couval z parkoviště. Martin stál za autem a ukazoval mu. Nejspíš neodhadl délku naší oktávky. :-D

No vydali jsme se tedy s našimi kufry na určené místo, kde jsme nechali ten největší a dostali palubní lístky. Pomalu jsme se přesunuli do prostoru, kam bez lístku nemůžete. Než se dostanete k určenému místu, musíte projít asi kilometrovou chodbou, plnou napěchovaných obchodů. Tam jsme trávili nejvíc času, než otevřeli bezpečnostní kontrolu k letadlu.

Docela jsme se báli, co nám vyhodí z palubních zavazadel a jestli se budeme muset svlékat, když budeme pípat. Martin už se viděl, jak se bude muset promenádovat v trenkách.

Ovšem světe div se, nic jako pípání se nekonalo. Vše proběhlo velmi rychle a nic nám nevyhodili.

Náš Boeing 737 vypadal zvenčí mnohem větší, nežli uvnitř. Ve filmech se dá v těch letadlech skoro i tančit, ale tady pomalu nedýcháš.

Jako myší díra, jak řekl Martin.

Jakmile jsme začali nabírat rychlost, nechápala jsem. Nedivte se, poprvé v letadle. Když jsme se odlepili od země, drtila jsem manželovi ruku, stejně tak i když jsme dosedali. Při letu mi to připadalo, jako když jedu vlakem, ovšem nesměla jsem se podívat z okénka. :-D Jinak to bylo paráda, ty světla pod námi. Vypadalo to jako osvětlená mapa.

A jsme tu. Skotsko. Přistáli jsme v Glasgow. Východ od letadla do letištní haly byl úžasný. Koberce, nádherné tapety naší planety a zpěv ptáků vás provází dlouhou chodbou na uvítanou.

Přiletěli jsme v noci, takže tma jak v pytli a najdi v tom náš hotel, kde jsme měli přenocovat. Dva policajti, kteří šli před námi, raději zdrhli, jakmile uslyšeli za sebou drnčící kolečka našich kufrů. Hotel sice nebyl tak daleko, ale najít ho bylo umění. Ke všemu, když přecházíš ulici, musíš se dívat opačně. :-D Oni si tu klidně jezdí po druhé straně s volantem také na druhé straně, představte si to! :-D

No, po malém zbytečném okruhu, Martin zahlédl náš hotel, kam jsme zamířili. Předložili jsme naší rezervaci a dostali kartu místo klíče. Čecháčci ve Skotsku. :-D Málem jsme se ani na pokoj nedostali, ale můj šikovný manžel to zvládnul a po několikátém pokusu, dveře konečně povolily. A šupem spát.

Den druhý - Glasgow - Uig - 24. 4 2018

Hned ráno jsme vypadli z hotelu a zamířili zpět na letiště, odkud nám pojede autobus do Uigu. Měli jsme čas, tak jsme si to namířili do místního Tesca, které se nedá s naším srovnávat. Úžasné, čerstvé a hlavně chutné produkty. Koupili jsme si snídani a bagety na cestu, která bude trvat skoro osm hodin. Nezapomněli jsme ani na pití.

Čekání na bus jsme trávili střídavě venku a letištní hale, neboť venku foukal dost studený vítr. S údivem jsme si všimli, že letiště hlídají plně ozbrojeni muži se samopaly. To v Praze nevidíš ani nohu. :-D

Konečně jsme se dočkali a přijel náš bus.

Předložili jsme naše jízdenky, které jsme si rezervovali a zaplatili přes net dlouho dopředu. Řidič se na něco ptal Martina, ale on mu nerozuměl, až po chvíli mu sdělil naši cílovou stanici. Na to mu spokojený řidič ukázal, kam má dát naše zavazadlo. V buse už byli lidé, takže nějakou dobu jsme seděli každý jinde.

Kus cesty jsme si připadali, jako bychom ani nebyli ve Skotsku. Krajina v okolí Glasgow, připomínala Česko, ale to změnilo, když jsme projížděli kolem největšího jezera Skotska. Loch Lomond, úžasné, dech beroucí místo, ale nemohli jsme fotit, kvůli místům. Snad se to poštěstí cestou zpět. Kolem jezera jsme projížděli víc jak půl hodiny. Až do Fort Williamu bylo na co koukat. Opravdu neuvěřitelné scenérie. To už jsme seděli konečně pospolu. Ve Fort Williamu jsme měli dlouhou pauzu, kterou jsme využili k toaletě a kuř pauze. 

Další čtyřhodinová jízda byla úmorná. Zadky jsme měli v jednom ohni, o nohách ani nemluvím. Cesta z Fort William mi připomínala Krušné hory, ale zase jen na krátko. Jakmile jsme se blížili k ostrovu Skye, úchvatné výhledy na vrcholky hor, připomínající vyhaslé sopky. Jako bychom byli někde na konci světa, nebo jiné planetě. Prostě úžasné.

Když jsme konečně přejeli most spojující ostrov Skye, ocitli jsme se zase v úplně odlišné krajině. Prostě se bylo neustále na co dívat.

Za nedlouho jsme uzřeli i moře a já brzy poznala přístavní molo v Uigu z map na netu. Přibližně jsme i věděli, kde je náš penzion. Bus zastavil právě u toho mola, takže jsme se museli vracet a s kufry obejít celou zátoku, což nebyla žádná prdel.

Jakmile jsme uřícení, zpocení a dost unavení z cesty dorazili k penzionu, zastavili jsme se, abychom nejprve vyndali tablet, který fungoval jako překladač. Hned se z domu vyřítil šedohnědý pes, nádherný a za ním panička, která nás běžela přivítat s otevřenou náručí.

Čtyřhvězdičkový penzion patří úžasnému páru a lovecké fence jménem Staffa, která miluje společnost. Báli jsme se komunikace, ale tento báječný pár nám vycházel ve všem vstříc. Pokud jsme si nerozuměli, přišel na řadu překladač. Zatím co nám Margaret ukazovala společné prostory, její muž Sandy nám odnesl zavazadla na pokoj.

Poté se nás ujal on a ukázal náš pokoj s pohádkovým výhledem na záliv. Jakmile jsme se ubytovali a převlékli, sešli jsme dolů, kde jsme dostali čaj i kávu. U toho jsme komunikovali nohama, rukama a tabletem. :-D

Po nějaké chvíli nás nechali o samotě. Když jsme čaj vypili, mimochodem pořádný, černý, šli jsme se mrknout ven. Jen jsme sešli mírný kopec a prošli se podél pobřeží. Přitom jsme sledovali západ slunce. Svěží studený vítr nás ovíval a my si užívali výhledu, o kterém jsme dosud mohli jen snít, či ho vidět na obrázcích.

Není nic krásnějšího, když jste na místě, o které neustále píšete v knihách. Těšíme se na další den.

Usínali jsme unaveni z cesty a já s křečemi v nohou. Cesta v buse si vybrala svou daň.

Třetí den - Uig - 25. 4 2018

Probudili jsme se do větrného, ale docela pěkného rána. Dole už se připravovala snídaně, ale my šli nejprve ven.

Když jsme se vrátili, ostatní hosté už vesele snídali. Měli jsme strach, jak se domluvíme na snídani, ale Martin už byl připraven s tabletem. Ovšem nebyl třeba. Margaret a Sandy byli na nás připraveni. Měli lístečky, kam vypsali, co si můžeme dát, jak anglicky, tak i česky. Budu se asi opakovat, ale prostě musím. Oni jsou prostě úžasní.

Snídaně bohatá a chuťově nemám, co bych vytkla. Tři druhy džusů, my si dali jablečný. Dostali jsme misku s čerstvým ovocem a k tomu řecký jogurt. Poté přišlo to hlavní. Míchaná vejce, nádherně žlutá, chutná skotská klobáska, bramborová, placka, rajče a fazole. K tomu dva tousty. 

Po vydatné snídani, s námi Sandy probral a ukázal na mapě místa, na která se dnes vydáme.

Také nám zabukoval dva lístky na výlet lodí, která nás odveze v pátek za roztomilými papuchalky. U nich Puffins.

Šli jsme se tedy obléct a vydali se na túru. Musím říct, že jsme nikde neviděli tak vstřícné a usměvavé lidi, jako zde. Každý nás zdravil, usmíval se, a když jsme uhýbali autům na úzkých silnicích, děkovali a usmívali se. Tohle se u nás stát nemůže. Já jsem ze Skotů prostě nadšená a to jsme tady teprve den. :)

Naše první cesta vedla k vodopádu Rha. Úchvatný a jen kus od penzionu.  

Dokonce jsem ho zachytila i na video. Poté jsme zamířili na vyhlídkový bod. Prostě do kopce nad záliv. Neuvěřitelně nádherné výhledy. Tohle se ani nedá popsat, to se prostě musí vidět. Když si na to vzpomenu, vhání mi ten pohled slzy do očí.

Tam jsme se zdrželi, fotili, točili a dívali se dalekohledem. Chvílemi trochu krápalo, foukal vítr. Nad mořem bylo vidět, jak se žene déšť, ale nám, jakoby počasí přálo a vždy se nám přeháňka vyhnula. Když jsme se rozhodli jít dolů, viděli jsme, jak se z vedlejšího ostrova žene další déšť, ale mi schytali jen několik kapek.

Dalším místem byl přístav. Tam jsme navštívili obchůdek s místním pivem a poté s keramikou, kde jsme mohli sledovat i výrobu. Tam jsme koupili první dárky. Když jsme byli v obchůdku, strhla se venku průtrž, ale jakmile jsme vylezli ven, bylo po dešti. Zde se počasí mění během několika minut. Za jasné modré oblohy, je vzápětí šedá plná deště.

Zamířili jsme do místního obchůdku, kde jsme si koupili sendviče, mimochodem vynikající a jejich tradiční skotskou limonádu. Poté jsme zamířili na penzion, kde nás přivítala Staffa svým štěkotem. Po pohlazení se zase utišila. Opět jsme dostali čaj a Margaretin zákusek. Další překvapení. Dostali jsme celý jídelní lístek a různé pokyny přeložené do češtiny. Starají se o nás, jako o vlastní.

Po malé svačince jsme se šli zase projít a poté jsem se pustila do psaní tohoto deníku. Brzy už zalehneme, tak zase zítra. :) 

Den čtvrtý - Uig - 26. 4. 2018

Začali jsme den další úžasnou typickou skotskou snídaní. Jak se říká a Skotové se jí řídí: "Snídaně, je nejdůležitější jídlo dne."

Martin ho dokonce i vyfotil.

U stolu jsme byli sami, jelikož v penzionu kromě nás jiní hosté nebyli.

Dnes jsme se rozhodli navštívit přírodní muzeum. Vyrazili jsme nejprve na místní poštu, abychom poslali domů pohledy a poté šli na zastávku, kde jsme čekali na bus.

Řidiči chvíli trvalo, než pochopil, co mu manžel říká, ale nakonec nám lísky vydal. Byl velmi trpělivý a ochotný. Výhled z busu byl jako vždy úchvatný. Jeli jsme podél pobřeží. Po chvíli jízdy nám zpestřilo jízdu stádo kraviček, které hnal muž na čtyřkolce po silnici. Úžasné, že to nikdo neřešil a všichni uvnitř busu jsme se pobavili a fotili.  

Jakmile kravičky uhnuly na vedlejší cestu, mohli jsme pokračovat. Brzy nám řidič oznámil, že jsme u muzea. Šli jsme teda rovnou tam. Dokonalé kamenné domky a v každém z nich bylo k vidění něco jiného. Vedle nich se nacházely i pracovní stroje.  

Samozřejmě jsem si musela něco koupit i v suvenýrech a plyšové kravičky pro naše pejsky domů. Já si koupila prstýnek s keltským vzorem a Martin kožený náramek s keltskými znaky. Také nějaké pohledy.

Z muzea jsme se mrkli na hřbitov, co byl jen o kus dál, neboť uprostřed něj stál ohromný keltský kříž. Cestou nás zastihnul slušný slejvák, ale vzápětí nás osušil silný vítr. Měli jsme hafo času, takže jsme se rozhodli jít na Duntulm Castle, docela vzdálený. Brzy jsme ho zahlédli ve velké dálce, ale pokračovali jsme směrem k němu. Cesta byla úžasná a určitě jsem nelitovala, že jsme došli až k cíli. Nádherné místo. Hodně jsme fotili i točili. Samozřejmě jsme si zapomněli vzít pití, ale možná to bylo tak lepší. Nemusela jsem chodit na záchod. Ono totiž nebylo kam. Všude kam bylo vidět, by byla vidět i má holá řiť. :-D A pokud byl někde náhodou nějaký lesík, byl oplocen. :)

Ze zříceniny Duntulm, jsme se rozhodli jít dále v domnění, že narazíme na nějaký obchůdek, hotel, nebo aspoň zastávku, z které bychom se vrátili zpět. No to jsme si dali! Po nějakém dalším asi 1,5 km jsme se raději vrátili, neboť jsme na nic nenarazili.

Vrátili jsme se až k muzeu, kde jsme museli čekat na další bus, neboť ten předešlý nám ujel. Oba jsme byli unavení a vyprahlí jak sahara, takže jsme si v automatu u muzea alespoň koupili čaj. V tu chvíli jsme měli v nohách zhruba 10 km, ne-li víc.

Do Uigu nás vezla pirátka silnic, která hnala bus dolů. Ovšem při každé možné příležitosti pouštěla před sebe auta, co jeli za ní. :) To by se u nás nemohlo stát, že? :)

Ještě jsme zašli do obchůdku pro výborné sendviče a pádili na penzion, kde nás uvítali a připravili čaj s dortíkem. My jsme zatím na pokoji do sebe vyklopili sklenici limonády a pak jsme relaxovali u čaje.

No a já si jdu hodit sprchu. :)

Den pátý - Uig - 27. 4. 2018

Dnešní den bude jistě super. Máme zamluvenou plavbu na menší ostrůvky za rozkošnými papuchalky, ovšem až odpoledne, proto dopoledne vyrazíme na Fairy Glen. Není zase tak daleko, ale pro mne ano. Mám z té předešlé túry nohy samý puchýř. Ale co. Obalili jsme je do náplastí a mohli jsme vyrazit. Dole u hlavních dveří se obouváme a já zjistila, že nemám kalhoty. :-D Ale né, tak určitě ne. Měla jsem elasťáky, ale na tom nosím ještě kapsáče a ty jsem zapomněla. Martin byl tak hodný, že mi pomohl a doběhl pro ně. No, a když už jsme byli konečně obutí, zjistili jsme, že nám chybí batoh, který sebou vždy nosíme. :-D takže zase nahoru. :-D

Fairy Glen je opravdu něco neuvěřitelného. Ocitli jsme se opět v úplně odlišném prostředí. Prostě si představte zmenšenou krajinu. Nedá se to ani popsat, takže fota napoví.  

Vrátili jsme se v poledne. Chvíli jsme pobyli a mazali k molu do přístavu. Byli jsme tam brzy, neboť loď byla ještě na moři. Také se tam patnáct minut zdržela, ale my počkali. Dnes bylo nádherně.

Poprvé za dobu, co jsme tady. Nastoupili jsme na malou výletní loď, kde jsme dostali vesty, pokyny a mohli vyrazit. Bála jsem se, že mi ty vlny nebudou dělat dobře, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo.

Úžasná plavba, výhledy i ptáci. Převážně racci a jiní ptáčci, neboť papuchalci teprve přilétávají hnízdit, takže jich bylo po skromnu. A když nám kapitán nějaké ukázal, vždy někam frnkly, nebo se schovaly pod vodu, kde vydržely neskutečně dlouho. No nějaké jsme viděli a nejen je, ale i tuleně s mláďaty, takže se výlet velmi vydařil. Dostali jsme i sladkost od kapitána a kdo chtěl i horký čaj, či kávu. Moc se mi plavba líbila. Poprvé na moři, prostě zážitek na celý život. Uig je překrásné klidné místo a každý den je na co se dívat. Kdo má rád klid, moře, útesy, ale né pláže, tohle je to pravé.

Z moře jsme se měli vrátit za 90 minut, ale strávili jsme tam 2,5 hodiny. Super. J

Na penzionu jsme dostali zase čajík a mě se spustila děsná rýma. Na moři dost foukalo.

To odpoledne nám majitelé zjistili spoje na Dunvegan Castle, kam jsem si přála jet. Takže zítra hurá na hrad.  

Den šestý - Uig - 28. 4. 2018

Po snídani jsme vyrazili k přístavu, protože to je poslední den, kdy můžeme navštívit zdejší obchůdek s pivem, které je vyhlášené a vaří se právě zde. Koupili jsme jedno pro Milana, tak doufám, že vydrží cestu do Čech. Martin si koupil super kšiltovku a k tomu batoh, místo toho, který jsme u nás koupili na poslední chvíli u vietnamců. Ten poletí do první popelnice, co uvidím.

Čekáme takhle na bus, když jeden přijel, ale byl na něm napsán jiný název cílové stanice, takže jsme si mysleli, že to není náš, ale byl.

Jen řidič jaksi zapomněl změnit, nebo přehodit cílovou stanici. Když se chtěl Martin zeptat, kam jede, zavřel dveře a odjel.

Chtě, nechtě jsme se museli vrátit na penzion, kde jsme se zbavili starého batohu. Martin ho odnesl na pokoj. Majitelé se divili, co tam dělá, když jsme měli odjet.

Martin na to: "I'm stupid!"

Ptali se ho, co se stalo, tak jim to vysvětlil a sdělil, že jsme pro dnešek změnili plány. Oni ho ovšem zavolali zpět. Já byla venku, ale za chvíli na mě Martin zavolal, ať jdu k penzionu, že nás tam Sandy odveze i přes protesty.

Opravdu nás hodil až k hradu a zase odjel. Oni dva jsou fakt ty nejúžasnější lidi na naší zkažené zemi. Asi jim navrhnu, aby nás adoptovali. :) Prostě je miluji. :)

Tak jsme si koupili vstupenky a prošli bránou, až k hradu. Úchvatný skvost. Vybavení hradu, se nedá s těmi našimi, ani srovnávat. Martin fotil vše, co se nám líbilo. Focení je zde naprosto normální, jen u nás si musíte připlatit, když fotíte uvnitř.

Prošli jsme tím ohromným hradem a skončili v krámku se suvenýry. Jen jsem vzdychala blahem. Né, že bychom na to neměli, ale to co se mi líbilo, bylo napůl skleněné a já nevěřila, že bych to dovezla domů v celku. Byla to úchvatná číše s kovovou nohou, s keltskými ornamenty. Prostě nádhera. Takže jsme koupili pohled, magnet, skládačku hradu a nějaká kokina. Z hradu jsme přešli do ohromného parku, skládajícího se z různých květinových zahrad s fontánou, skleníkem a různými podivnými květinami, či stromy. Dokonce tam byli i dva vodopády - přírodní.

Když jsme prošli celý park s mnoha cestami do sebe různě propletených a krásnými můstky, vyšli jsme z hradu. Martin se pro jistotu zeptal, kde je stanoviště busu v suvenýrech na parkovišti, kde nám řekli, že rovnou před obchodem. Ještě jsme si koupili maličkou whisky a šli si koupit limču. Posadili jsme se na chvilku venku.

Pořád zbývalo moc času, takže jsme se šli projít po cestě do lesa. Nikde nikdo, jen my dva a příroda.

Nějak jsme ho prošli a vyšli jinou cestou zpět.

Martin mi ještě v suvenýrech koupil peněženku z pravého tartanu a kůže. Prostě chtěl, abych ji měla, a mně se také moc líbí.

V restauraci jsme si koupili horkou čokoládu a opět se posadili venku.

Autobus přijel včas, takže jsme jeli do města Portree, kde jsme museli přestoupit. Bus sice přijel, ale řidič si udělal pauzu, proto jsme se rozhodli jet jiným, který jel do Uigu skoro vzápětí. Hurá jedeme domů, do Uigu. :)

Když jsme dorazili do penzionu, sklidili jsme potlesk od majitelů, že jsme se dokázali dostat zpátky. :-D Jen díky nim, jsme viděli ten hrad.

Teď odpočíváme, já pšíkám a bolí mě nos. :)

Den sedmý - Uig - poslední den - 29. 4. 2018

Po snídani jsme měli v plánu, že se naposledy projdeme po Uigu a budeme relaxovat. Náš plán ale nevyšel, neboť majitelé penzionu nás nenechali zahálet. Vymysleli pro nás túru, ale my jsme s radostí souhlasili. Sandy nás vzal k nádhernému místu Quiraing, kde nás zanechal a odjel. Opravdu parádní scenérie. Martin začal fotit a vydali jsme se ke skalám, kde vedla stezka. Já začala mít po určitém úseku problémy. Cesta se zúžila a pod ní hrozný sráz. To nebylo nic pro mě. Martin mě sice vzal za ruku a kus vedl, ale mě začínalo být zle, tak mě odvedl zpět na širší stezku. Poslala jsem ho, ať jde sám. Já se posadila do trávy a dívala se kolem dalekohledem. Dokonce sem i něco natočila. Až po dlouhé době se vrátil Martin zpět. Potvrdil, že cesta byla místy hrozná i pro něj, přesto nafotil mnoho krásných fotek.

Chvíli si odpočinul, než jsme se pomalu vraceli zpět. Do Uigu to bylo 8,5 km hotovou pustinou. Kolem dokola samé vřesoviště a sem tam nějaká ovečka.

Až když jsme uviděli moře, bylo zase na co koukat. Ještě jsme zašli na molo do přístavu, krámku a vrátili se na penzion. Chtěla jsem si umýt vlasy a zabalit věci.

Poté jsme zašli naposledy na čaj a vyfotit se s majiteli.

Poslední noc v Uigu. Je tu tak nádherně, že se mi odtud vůbec nechce.

Málem bych zapomněla. Už jste se někdy dokázali spálit při deseti stupních a silném větru? Já jo. :-D sluníčko je zde opravdu silné a já to netušila. Jsem červená jak rajče a pálí mě celý ksicht, přitom cestou foukal vítr a žádné teplo nebylo. Jenomže sluneční paprsky si vybraly hlavně moje čelo a nos. "Au. Au." Studený mokrý ručník je moc fajn. Bez krému a kšiltovky se už nikam nehnu. :-D

Den osmý - Uig, odjezd - příjezd Fort William - 30. 4. 2018

Poslední vynikající snídaně, potom se naposled díváme na připlouvající trajekt a překrásný výhled na záliv. Loučení s tímto místem není vůbec lehký a jen stěží zadržuji slzy. Stejně tak loučení s majiteli, kteří jsou prostě báječní. Margaret musela zůstat na penzionu, ale oba nás objala. Sandy nás odvezl k busu i se Staffou. Ta nás oba olízala a my se ještě rozloučili se Sandym. Potom už usedáme do busu. S těžkým srdcem opouštíme tohle místo. Slzy se mi derou do očí, když tohle píšu, i později přepisuji do počítače. Vím, že budeme ve Skotsku ještě týden, ale mně prostě tohle místo učarovalo.

Autobusem nás čeká čtyřhodinová jízda do Fort William, kde je náš další pobyt.

Dorazili jsme na čas a já potřebovala hned toalety. Také jsem byla dost protivná. No i ženy mají své dny. :-D

Našli jsme náš penzion a posadili se do parku před ním, protože nové hosty přijímají od tří. Park je moc hezký, udržovaný a přímo na břehu Loch Linnhe.

Když nás po několikátém zvonění konečně pustili dál, světe div se! Majitelka uměla polsky, takže jí Martin moc dobře rozuměl. Úplná paráda. Ukázala nám penzion, vše vysvětlila a nakonec zavedla na pokoj. Moc hezké.

Převlékli jsme se a ještě vyrazili do města. Bylo už docela pozdě, takže jsme nemohli courat po obchodech, které zrovna zavíraly. Tak jsme zašli do místního Tesca pro něco na zub, posadili se v parku a poté vyrazili zpět. Jsme zvědaví, co nám přinese zítřek. :)

Den devátý - Fort William - 1. 5. 2018

Naše první snídaně zde je podobná té v Uigu, jen ty vejce už nejsou tak úžasně žlutá, zato jogurt s ovocem, moc výborný. Jinak stejně vydatná snídaně.

Po snídani vyrážíme na nákupy pro rodinu. Nějaké drobnosti každému. I já si koupila. Martin mi koupil řetízek s přívěškem z vřesu a keltským ornamentem. Nádhera. Budu nosit neustále kus Skotska. :) také mám vlajku zdejší země a další různé blbůstky. Martin si zase koupil úžasný pohár s draky. 

Jinak jsme trošku zmokli, ale vyrážíme na zříceninu Inverlochy, která není zas tak daleko. Pak jsme šli na penzion, chvíli pobyli a zase šli ven, kde jsme opět zmokli, ale nám to nevadilo. Mrkli jsme se na autobusák, abychom věděli, odkud nám to pojede na zítřejší výlet.

Abych nezapomněla, nějak mě v noci otekl ksicht, teda oči. Martin mě na to upozornil, když jsme nakupovali. Myslíme si, že je to tím krémem, co jsem si koupila na ty spáleniny, ale do večera jsem splaskla, tak fajn. :)

Den desátý - Fort William - 2. 5. 2018

Vstávám opět s oteklým ksichtem, takže krém to nebyl. Nejspíš polštář, nebo aviváž, co používají. To se mám na co těšit. Umyla jsem se ve studené vodě, dala studené obklady na oči a otoky začaly pomalu mizet.

Dnes posouváme snídani o půl hodiny zpět, kvůli busu, abychom se nehonili. Po jídle vyrážíme, máme totiž namířeno k Loch Ness. Přesněji na Urquhart Castle, který leží na břehu jezera. Cesta busem trvala asi hoďku a půl. Myslím si, že výlet stál za to. Zřícenina nádherná a rozsáhlá, jezero velké, i když vůbec nevypadá tak tajemně. Jo a kromě mě, jsme žádnou jinou příšerku neviděli. :-D :-D

Autobusová doprava ve Skotsku je děsná, ale to je jediné, co tu budu asi hanit. Zpoždění normal, ale řidiči děsní, teda vlastně hlavně řidičky. Může se také stát, že nějaké uječené řidičce nesednete a nevezme vás. Asi nemá ráda tůristy. :-D Martin má vždy napsanou na papírku cílovou stanici, kdyby mu někdo nerozuměl, ale ona nás vyhodila, že tam nejede, přitom to měla na buse napsané a jela tím směrem, když vyjela z parkoviště. No ponadávali jsme a museli čekat na další, který přijel za další hodinu a půl. Další bus nás vzal bez problémů. Byl to jiný dopravce a levnější. Řidič byl příjemný.

Jakmile jsme přijeli do Fort William, už jsme neměli chuť někde courat. Koupili jsme si jen horkou čokoládu, kterou tady mají opravdu dobrou a hustou. Nakoupili nějaké sladkosti a vyrazili na penzion.

Snad bude zítřek lepší. Nikam nemusíme busem. :-D A snad také konečně ochutnáme nějaké to papáníčko. :)

Den jedenáctý - Fort William - 3. 5. 2018

Vstáváme do deštivého rána.

Jakmile jsme po snídani opustili penzion, zjistili jsme, že je i mlha, takže focení padá, ale výlet na Glen Nevis jsme podnikli, protože jak to tak vypadá, bude pod mrakem dokud neodjedeme.

No nedá se nic dělat, prostě jdeme v dešti. Prošli jsme se, ale mohly to být super panorámata, kdyby nebylo té mlhy. :)

Stavili jsme se ještě pro místní cukrovinky, aby si v práci užili, i když já si myslím, že oni si nic nezaslouží. :-D

Také jsme zašli do místní pekárničky, kde jsme konečně něco ochutnali. Byly to skotské koláčky naslano. ( Scotish pie ) Prostě vynikající. Je to vlastně těsto a v něm maso. Teplé, syté, báječné.

Zašli jsme ještě na čokoládu a potom na penzion. Wifina jim tu blbne a dnes nejde vůbec.

Den dvanáctý - Fort William - 4. 5. 2018

Po snídani vyrážíme na doporučení majitelky do muzea krystalů Treasures of the Earth, vzdáleného 4,4 míle. Takže celkem jsme dnes našlapali 14 km. Slušné, ne? Také jsme dost utahaní. Opět byla mlha a mrholilo celou cestu. Později foukal i vítr.

Viděli jsme vrak lodě a muzeum bylo super. Bylo se na co koukat.

Cestou zpět jsem se už vláčela, ale dali jsme to. Zašli jsme si na koláček s hovězím, čokoládu a pádili na penzion.

Zítra máme v plánu hrad v podobě hotelu, také dosti vzdáleného. Až půjde wifina, tak se mrkneme, jak je to daleko. Naše staré kosti už toho tolik nevydrží.

:) Tak zase zítra. :)

Den třináctý - Fort William - 5. 5. 2018

Vstáváme do děsné mlhy a mrholení. Dnes máme namířeno na hrad a hotel v jednom. Snad z něj něco uvidíme.

Po snídani vyrážíme na bus, i když Martin prohlásil, že už busem nejede, tak jsme nakonec jeli. Bylo to trochu z ruky a naše nohy jsou za tu dobu už totálně zničené.

Když jsme vystoupili, hned nás cedule zavedla do krásných zahrad kolem hradu. Hotel Inverlochy Castle nebyl odnikud vidět, neboť stál uprostřed husté zeleně na svém rozlehlém pozemku, který byl lemován cestičkami ze sypaných kamínků. Jakmile jsme k němu konečně dorazili, oba jsme žasli. Moc pěkný hrad. Hned bylo zahájeno fotografování a trochu jsme se prošli kolem. Dokonce jsme ho i obešli. Za hradem byly další pozemky s jezerem patřící k němu.

Uvnitř jsme samozřejmě nebyli, protože tento skvost nebyl pro nás. Určitě by nás tam ani nepustili. Moc pěkný zážitek.

Cestou zpět jsme šli pěšky a dokonce se i počasí umoudřilo, jen dost foukalo. Zašli jsme si ještě pro něco k jídlu a šupem na penzion. 

Den čtrnáctý - poslední den ve Fort William - 6. 5. 2018

Po snídani zase vyrážíme ven za mlhy a mrholení. Vydáváme se na opačnou stranu, než jsme byli zvyklí a obešli jsme celé město vrchem. Poslední den a my se jen tak toulali kolem.

Denně potkáváme mnoho pejskařů, kteří po nich poctivě uklízí. Zde nenarazíte na psí hovínko. Nikde!

Nepořádek, který vidíte kolem silnic, či turistických cest, umějí dělat jen turisti. Já s Martinem s sebou máme vždy batoh, a co si přineseme, to také odneseme. Až když vidíme nějaký koš, poté se toho zbavíme.

Jinak je Fort William pro vášnivé turisty, co rádi lezou po kopcích, protože těch je tu kolem mnoho. Také to není nic pro nás dva, neboť je tu dost rušno a my máme raději klid. Zlatý Uig.

No já si jdu usušit vlasy a balit. Zítra nás čeká cesta domů. Konečně uvidíme Jessie. Ta nám moc chybí a těšíme se na ni. :)

Den patnáctý - Fort William - Glasgow - Praha - 7. 5. 2018

Po snídani, dobalujeme věci a nepospícháme, protože máme do jedenácti času dost.

Po deváté jsme si snesli dolů zavazadla a rozloučili se s majiteli. Poté jsme pomalu vyrazili městem na nádraží. Když už jsme byli v půli cestě, začalo pršet, tak jsme přidali do kroku. Hned jak jsme dorazili na místo, rozpršelo se mnohem víc. Doslova lilo.

Čekali jsme na bus do Glasgow, a co neslyšíme. Představte si, že češtinu. Přišli dva kluci s batohy a čekali také na bus.

Když už konečně dorazil, měl ještě pauzu a střídali se řidiči. Lidi pomoc, zase bude řídit ženská!

Konečně sedíme v buse a já čumím z okna. Když začal řidič té řidičce vysvětlovat, jak zavřít zavazadlový prostor, pojali jsme podezření, že nejspíš pojede poprvé sama.

Po odjezdu, už bylo v buse čechů šest i s námi.

Po chvíli jízdy s tou dámou, jsme si málem cvrnkli do gatí. To, že jede občas po chodníku, jí asi nevadí, ale škarpy s námi vymetat nemusela. Asi se bála, že se na tu úzkou silnici nevejde. Neustálé šlapání na brzdu, nám také moc dobře nedělalo, ani nabírání zpoždění. Když už jsme si mysleli, že to nemůže být horší, tak přišlo nečekané a dost prudké brzdění před kruhákem, kde stála viditelná kolona aut. Asi si jich nevšimla, chudák, řidička. Vše co bylo uvolněno, se samo sebou přesunulo dopředu.

Kdybychom neseděli, asi bychom se rozplácli jak mouchy na předním skle. Stačí, že jsme se museli držet sedaček před sebou, které nám málem vyrazily zbylé zuby z huby. :-D

No i tak jsme se s úspěchem dokodrcali na letiště v Glasgow se zpožděním.

Rychle jsme zašli na toaletu, zakouřit a odbavit zavazadlo. Společnost jet2 měla odbavovací přepážky až někde na konci letiště a mimo hlavní halu. Vystáli jsme si frontu a dostali se k mladé slečně. Martin jí nerozuměl ani slovo a já už vůbec ne, jen jsem vypozorovala, co chce. Měli jsme dát zavazadlo na váhu. Označila ho a ukázala na ceduli, kde byly věci, co se převážet nesmí. Když jsme pokývali hlavami, že tam nic takového nemáme, kufr odjel. Opět se na něco ptala, ale zase jsme jí nerozuměli ani slovo. Trochu jsem pochopila, co myslí. Měla jsem příruční zavazadlo, ale na něm bylo ještě jedno, Martina. Nejspíš si myslela, že to musí také odbavit. Jakmile jsme tu brašnu nadzvedli, nejspíš pochopila. Dala nám konečně pasy, palubní lístky a my si oddychli. Museli jsme se vrátit do hlavní haly, kde jsme našli, kam jít dál. Museli jsme po schodech nahoru, kde nás čekala bezpečnostní prohlídka. Vše i s příručním zavazadlem do vaničky a poslat po páse. Postupně jsme procházeli rámem. Martin si zapomněl sundat brýle i prsten, ale nic se nedělo. :) Zase musíte projít spoustu obchodů, než se dostanete nakonec, kde jsou odlety. My měli ještě čas, takže jsme se vrátili, koupili si pití a Martin chtěl ještě utratit skotské libry, které se u nás vyměnit nedají, jen ty britské. Tak jsem si vybrala krásnou plyšovou horskou kravičku s čepečkem a celou dobu jsem jí měla při sobě. Bylo nám děsné horko, ale museli jsme vydržet, než se ukáže na tabuli, kam máme vlastně jít. Jakmile to tam naskočilo, mohli jsme pokračovat dál dlouho chodbou, než jsme se ocitli u správného vstupu. Tam se to začalo hromadit. Další kontrola pasů a lístků. Chvíli trvalo, než nás pustili k letadlu, ke kterému jsme museli ven a poté po schodech do něj. Museli jsme zadními dveřmi, tudíž celým letadlem dopředu. Konečně jsme byli na svých místech. Ještě jsem vyndala časopisy a kravičku posadil mezi mě a Martina, který tentokrát seděl u okýnka, aby mohl fotit, protože vzlétáme za světla.

Lidi zlatý! Proč my Češi, musíme všude dělat ostudu! Když jsme letěli před čtrnácti dny do Skotska, v letadle byl neuvěřitelný klid a pohoda, protože mimo nás tam nebyl ani jeden Čech. Ovšem, když letíme do Prahy, jen Češi umí dělat obrovský rámus. Ječeli a dělali ostudu! Normálně se za nás stydím. O to horší je, když neumí ukáznit děti. Tak proč je taháte do malého prostoru letadla, když se to neumí chovat a vy také ne! Byl to hrozný let, až jsem měla chuť po nich skočit.

Konečně Praha a náš rychlý úprk z letadla. Bylo vidět, že jsme v Čechách. Na zavazadlo jsme čekali 45 minut. To v Glasgow jsme došli k pásu a už se zavazadla vezly. Ještě k tomu tady přijelo naše snad poslední. Milan nás už čekal, ale my museli na toaletu.

Po hodině od příletu, jsme konečně opouštěli letiště a zamířili na Chomutov.

Přijeli jsme poměrně pozdě, takže honem za tou naší prdelkou Jessie. Přivítala nás dost hlasitě. Byla nadšená, ale když jsme osaměli, byla i trochu vyjukaná. Neustále nás sledovala. Dala jsem jí tedy jednu plyšovou hračku Nessie. Byla ráda, ale potom viděla, jak jsem svou kravičku posadila na linku a chtěla jí, tak jsme museli z kufru vytáhnout tu její, až potom byla spokojená Určitě by se jí ve Skotsku líbilo stejně, jako nám. :)

To, že jsme odjeli z Fort William, mi ani tak nevadilo, ale že jsme opustili Skotsko, ano a to moc. Kdybych se měla znova narodit, tak by to bylo ve Skotsku, na ostrově Skye. Jeho uchvacující měnící se krajina za každým kopcem, mě vzala za srdce, stejně tak její obyvatelé.